Životopis kronikáře
Těmito verši zakončil indický filosof Tagore svou knihu básní nadepsanou "Zahradník". Něco podobného pociťuji ve svém nitru i já, když začínám psát první stránku této knihy. Když se dívám do dálek příštích neznámých let. Vidím v duchu vycházet na Andělkou totéž Slunce, poznávám v propastech nocí stejná souhvězdí, cítím vůni květů podobných těm, které vdechují svou vůni dnes na našich zahradách, slyším zpěv ptáků, pozdravujících svým veselým zpěvem svítání i jemný praskot dozrávajících klasů na polích kolem naší vesnice…
Vše je tak podobné dnešku, příroda se jen málo změnila, jen z lidí nikoho nepoznávám.
A pro ty, kteří teprve očekávají zrození, pro ty generace, které přijdou po nás, sbírám nyní - jako sta venkovských obecních kronikářů - pel dějin naší vesnice.
Pro ně sbírám prosté květy vyrostlé na nivách přítomnosti, dokud ještě kvetou v mysli současníků, dokud nezvadnou a neztlelí v popel dokonalého zapomenutí. Snad potom až čas pokryje svými závějemi všechny stopy naší existence až tu nebude nikdo z těch, kteří žijí v přítomném úseku času, zeptá se některý čtenář, čtoucí tyto řádky po stu, po dvou nebo i více stech let, kdo byl a jak žil ten, který ty paměti psal?
Dávám mu proto přes dálky času stručnou odpověď. Splňuji tím zároveň to, k čemu radí kronikáři - odborníci, aby kronikář pověděl v pamětní knize také něco o sobě.

Narodil jsem se dne 15. června roku 1874 v městýsi Hoříněves, okres Jaroměř v Čechách jako první ze třech synů Josefa Siegmunda, rodáka z Andělky, okres Frýdlant v Čechách, závodčího v bývalém c. a k. rakouském státním hřebčinci v Nemošicích u Pardubic a Anny Siegmundové, rozené Černé z Mrákotína, okres Skuteč v Čechách.
Sotva 5 let stár, ztratil jsem otce, který po delší trapné nemoci ve vojenské nemocnici v Pardubicích dne 28.července 1879 zemřel. Smrt otcova přivedla matku do těžkých starostí o životní potřeby pro sebe a 3 malé děti, jelikož se matka pense zřekla, abychom my tři chlapci byli do vojenského sirotčince přijati. To se ovšem nestalo.
Aby matce ve výživě bylo ulehčeno, přijal mne osmiletého chlapce jeden hlídač na státní dráze do služby, kde jsem vedle školní návštěvy čistil trať od plevele a donášel sousedním hlídačům zprávy (avisa) o příjezdu vlaků. Po uplynutí asi jednoho roku, přišel jsem do sousední vesnice Mnětice k jedné dělnické rodině, kde jsem měl tu povinnost u dvouletého děvčete anděla strážného zastávati. V této zodpovědné službě setrval jsem 2 léta. Bylo mi 11 let, když jsem místo opustil a nastoupil službu jinou u vesnického ševcovského mistra v Černé u Boru, okres Pardubice, kde jsem také školu obecnou navštěvoval.
Po skončení návštěvy školní roku 1888, přesídlil jsem s matkou do Pardubic - Vystrkov, nyní Slovany. Zde jsem vstoupil do učení u obuvnického mistra Ant.Borovce, který však k jaru r.1889 z nedostatku práce své řemeslo položil. Byl jsem propuštěn a jelikož žádné místo k dalšímu učení nebylo, byl jsem nucen jiné zaměstnání sobě hledati.
Našel jsem zaměstnání při stavbě zemské donucovací pracovny v Pardubicích. Byl jsem tam příručím dvou elektrotechniků firmy Fr.Křižík v Praze, kteří v budovách ústavu elektrické světlo zaváděli.
Po skončení stavební sezony v měsíci listopadu 1890, našel jsem zase místo u Frant. Jeřábka předního to mistra obuvnického, kde jsem se mému řemeslu mohl řádně vyučiti. Průmyslovou školu pokračovací navštěvoval jsem v Pardubicích v budově staré, roku 1863 vystavěné, reálky. Jako pilný žák, dostal jsem mimo pěkné vysvědčení, pochvalný diplom od obuvnického společenstva, 1 odbornou knihu a v neděli dne 4. října 1891 mohl jsem jako dobrý žák ještě s 19ti žáky na účet městské spořitelny zemskou jubilejní výstavu v Praze navštíviti. Po vyučení pracoval jsem ještě asi rok u mistra Jeřábka.
Moje touha po cestování do ciziny byla veliká. V úterý dne 25. července 1894, rozloučil jsem se s plačící matkou a opustil jsem Pardubice skoro pro vždy. Cestoval jsem ku Frýdlantu a dále do Andělky, rodišti mého otce. Po krátkém odpočinku zde, vstoupil jsem do práce u českého mistra Václava Jůny v Ostřici v Sasku. Zde jsem pracoval skoro dva roky a naučil jsem se německy mluvit. Dne 23. července 1896 opustil jsem Ostřici a cestoval jsem dále přes Drážďany a Lipsko do města Naumburgu na řece Sále, do onoho města, které Prokop Holý roku 1432 s mnoha tisíci bojovníky obléhal a zničiti chtěl. Na prosbu k němu vyslaných dětí město ušetřil a odtáhl. Ku věčné památce této události, pořádali měšťané skrze staletí takzvanou: "Třešňovou slavnost". Tuto jsem dvakrát osobně prožil.
Dne 15. září 1897 opustil jsem Naumburg a cestoval jsem na západ Německa do starého universitního města Heidelberg, kde jsem po 10 měsíců v zaměstnání zůstal. Dne 5. července 1898 v 11 hodině v noci odjel jsem z Heidelbergu přes Basilej do Curychu ve Švýcarech. V městě Thalevylu jsem dostal práci. Toto dobré místo na jezeře curyšském jsem brzy opustil. Dne 26. září cestoval jsem ze Švýcar.
Na mé cestě stavil jsem se v pohraničním městě, jehož jméno v dějinách českých nesmazatelnými písmeny je zapsáno - v Kostnici.
Zde jsem si vyhledal ono smutné místo v poli na západní straně města, kde náš veliký a věrný vlastenec Mistr Jan Hus na hranici umíral. S pohnutým srdcem stanul jsem před černým balvanem a četl jsem zlatým písmem do mramorové desky vryté jméno: "Jan Hus". V den mé návštěvy ležel před památníkem veliký a krásný věnec.
Po 7. hodině ranní, za krásného počasí, pochodoval jsem z Kostnice přes Romanshovu Skt.Gallen do Bregenzu a odtud pak drahou do Innsbrucku. Ve společnosti jednoho Itala a Bavora odbočil jsem z Innsbrucku do Bavor a přes Partenkirchen Starnberg do Mnichova. Zde jsem práci nedostal a proto jsem přijal místo v Holzkircheu, kde jsem jen týden pracovla a pak zase dál přes Rosenheim do Solnohradu cestoval. V tomto opravdu zajímavém městě chtěl jsem delší čas zůstati, ale moje místo bylo špatné a tak jsem osedlal zase mé šněrovací a šlapal jsem dále na Vídeň, kam jsem ale k těm jubilejním slavnostem nedošel. Dorazil jsem do Lince, kde jsem v práci zůstal.
Dne 16. ledna odjel jsem do Vídně. Zde mi štěstí nepřálo. Vzdor tomu, že jsem měl pěkné doporučení v rukou, nemohl jsem slušné místo dostati. Místo, které v II.okrese dostal. Musel jsem skrze zimu opustiti. V mém zklamání a z nezaru skoro nemocen, opustil jsem Vídeň a zajel jsem do Brna, kde to bylo ještě horší. Dne 31. ledna vyrazil jsem z Brna po třetí hodině odpoledne a šel jsem při tmě neznámým krajem do Rosic u Brna, kamž jsem v 7 hodin přišel. Odtud jsem cestoval dále přes Jihlavu do Havlíčkova Brodu, zde jsem zůstal až do 14. března v okresní nemocnici.
Z Havlíčkova Brodu jsem jel do Pardubic. Skoro po pěti letech zase doma, ale bohužel bez domova. Útulná světnička, kde bych byl rád mé matce ruku podal, byla opuštěna, prázdna. Moji dva bratři zemřeli již v roce 1890 a matka roku 1895. V Pardubicích zůstat zdálo se mi nemožné a odebral jsem se k mým příbuzným do Andělky, kde jsem mé řemeslo samostatně provozovati počal a pro vždy zůstal. Mojí poctivou odbornou prací, získal jsem si důvěru obecenstva.
Tichý vesnický život se mi nezamlouval, ale během dvou let byl jsem spřátelen s panujícími poměry. V lednu r. 1902 vstoupil jsem do ochotnického spolku a našel jsem tak mě milé zaměstnání i pobavení. Více než 40 let působil jsem jako režiser spolkového divadla a líčil jsem masky nejen pro naše divadlo, nýbrž pro divadla spolků v okolí. Divadlo a zpěv byly pro mě věci, které jsem miloval a jim i oběti přinášel.
Jako 75 let starý ochotník hrál jsem doktora Dolánského v kuse: "Karel Havlíček Borovský" a jako 80ti letý, sehrál jsem dvě role Barona v kuse: "Chudák manžel" a v druhé veselohře od Molliera: "Lékařem proti své vůli", majitele domu. Od roku 1901 jsem členem Sboru dobrovolných hasičů v Andělce, kde jsem 20 let byl trubačem i vedoucím trubačského oddílu. Více než 30 let náležel jsem jako člen chrámového sboru a sboru zpěváckého spolku v Andělce. Politicky jsem neúčinkoval. Za mého pobytu v Heidelbergu byl jsem členem odborové organisace. V letech 1921 - 1922 vyučoval jsem v kursech řeči české 24 dětí a 16 dospělých. Od roku 1900 až do roku 1955 natahoval jsem a opravoval hodiny na věži našeho kostela.
Dnem 29. září 1945, založil jsem spolu s Janem Novotným, tehdy obchodníkem v čp.3, zde veřejnou knihovnu, která byla dne 3. února 1946 otevřena. Ve schůzi místní rady osvětové, konané dne 31.ledna 1946, byl jsem zvolen za obecního kronikáře.
Dovršil jsem 81 let mého stáří a tato velmi pohnutá doba, kterou jsem Bohu dík šťastně přežil, zapadla již do moře věčnosti.
Jsem starý vesnický obuvník a k mé nemalé cti obecním kronikářem. Ó kéž bych směl doufati, že tato moje práce, kterou jsem pověřen a kterou jsem s celým srdcem rád konal, velkému poslání kroniky může sloužiti.
Andělka 9. července 1955

Pan Kronikář František Siegmund zemřel 17.února 1959 v nedožitých 85 letech.
K poslednímu rozloučení se sešla celá vesnice. František Siegmund žil a veřejně pracoval v Andělce od 15.září 1899 celých 60 let. Bydlel u svých příbuzných v rodině Pohlových v čp.72.
Jestliže nás nahoře slyšíte pane Siegmunde dovolte, abychom Vám poděkovali, že jste tolik času a energie věnoval naší vesničce.
Vězte, že Vaše práce není a nebude zapomenuta.
Děkujeme.